Sourozenci Veverkovi
Když se v Rovensku na zahradě kácel strom, nikdo neměl tušení, že je v něm hnízdo veverek. A tak byli majitelé velmi překvapeni, když v něm objevili tři malé rezavé slepé drobečky.
Veverky měly asi tři týdny. Trvalo víc než týden, než se nám je podařilo "rozkojit", aby se mohly dál vyvíjet. V tu dobu také veverky začaly otvírat očka a svět, který viděly, byl úplně jiný než jim matka příroda předurčila. Místo hnízda ve stromě vystlaném mechem měly králičí klec a staré ručníky. Místo rezavé maminky musely koukat na mě.
Uběhlo ještě pár týdnů, než začaly zkoušet jíst piškoty a jiná, pro ně důležitá semínka. To, už jim také přestávala stačit klec, i když v ní měly různé prolízačky a větvičky. Táhlo je to ven. Zpočátku jim stačilo běhat kolem klece (měla jsem ji v kuchyni pod stolem) a občas dostaly odvahu skákat po židlích a křeslech.
Ale jednoho dne jako když vysypete pytel blech. Byly všude! Najednou objevily schody do druhého patra, kde jsem je lovila po postelí, závěsech, v koupelně na zrcadle, různě po skříních. A než jsem chytla jednu, už jsem slyšela, jak někde něco shodila druhá. A to byl konec veverek doma. Ještě ten den jsme je přestěhovali do velké venkovní voliéry.
První dny vůbec nevylézaly z ptačí budky, kterou měly jako domeček. Buď na mě byly naštvané, že šly z domu, anebo, a to spíš, se trochu bály nového prostředí. Ale za chvíli si zvykly si a řádily jak opice.
Jednoho dne jsme jim otevřeli dveře a pomocí fotopasti sledovali, jak se se svobodou vyrovnají. Nějaký čas se ještě vracely pro potravu a přespávat do budky, ale čím dál víc byly plaché, až už se z lesa nevrátily...