Pan Špaček, který za to může

Špačkem to vše začalo. Jednoho dne lesáci skáceli ve Starém Městě strom s dutinou a objevili v něm 4 mláďata špačků. Byla tak týden stará, málo opeřená. Jeden z mužů znal moji kamarádku, milovnici přírody, a zavezl jí je domů. Ta se o ně starala přes víkend. V pondělí však musela do práce a nenapadlo ji nic lepšího, než mi je přivézt. Pečuji na plný úvazek o syna na vozíku, a tak to byl jen krůček k tomu, abych se zkusila postarat i o ně a s láskou je vypiplala.

Ze čtyř přežil jen jeden a dali jsme mu jméno Ťuťí. Když byl odchovaný a vypadal, že by mohl odletět, tak na nás koukal, co po něm vlastně chceme, to jsme se jako zbláznili? Neodletěl. Žadonil, aby se mohl vrátit domů. Zkusili jsme to ještě párkrát, dokonce byl pryč i 4 dny, ale opět se vrátil a štastně vletěl zpět do otevřeného okna. Pochopili jsme, že je už moc fixovaný na naši společnost a došlo nám, že ztratil přirozené pudy bát se psů, koček, dravců - a tak by jej záhy něco sežralo. 

Brzy se také naučil mluvit a opakovat nějaká slovíčka. Nejraději však napodobuje zvuky mobilu, kterými umí krásně hrát na naše nervy - narozdíl o dětských hraček však nemůžete vytáhnout baterie. 

Díky němu, že přežil a lidé si tu zprávu řekli mezi sebou, začala se k nám dostávat další volně žijící zvířata. Pak už jen zbývalo udělat ten malý velký krok a ve spolupráci s ČSOP Šumperk jsme založili v roce 2013 záchrannou stanici. A v roce 2016 úspěšně prošli řízením, abychom se stali součástí národní sítě. 

A tak, jaké jiné zvíře by mělo být v našem logu a názvu, když ne ŠPAČEK!? Díky, že nás na tu cestu vyslal, protože nás ohromně baví, těší a naplňuje.